Žadatel o mezinárodní ochranu

Žadatele o mezinárodní ochranu definuje zákon o azylu jako cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizince, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Žádostí o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky se rozumí formální akt, učiněný na předepsaném tiskopise.

Podáním žádosti je zahájeno řízení, na jehož konci bude rozhodnuto, zda cizinec získá mezinárodní ochranu, a to buď ve formě azylu, nebo v podobě tzv. doplňkové ochrany. Pokud žadatel splňuje podmínky pro udělení obou těchto forem ochrany, přednost má azyl, tedy silnější institut a vyšší forma ochrany. Cizinec podává pouze jednu žádost o které je vedeno správní řízení Ministerstvem vnitra České republiky, odborem azylové a migrační politiky. Postavení žadatele o mezinárodní ochranu má cizinec po dobu, co takové řízení probíhá, a dále i po dobu případného soudního řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, má-li tato žaloba odkladný účinek. K projednávání žalob ve věci mezinárodní ochrany jsou příslušné krajské soudy.

Žadatelé o mezinárodní ochranu nejsou držiteli tohoto statusu dlouhodobě. Ve výjimečných případech jsou v tomto nejistém postavení po dobu v řádu let, častěji jde o měsíce. Jejich status je ukončen buď kladným rozhodnutím a udělením určité ochrany (následuje integrace), anebo rozhodnutím záporným (následuje, resp. měl by následovat, návrat do země původu). Vracejí se tedy do běžného života po několika měsících či letech strávených jiným než běžným způsobem, po době, ve které byli v mnoha směrech omezeni oproti době dřívější.
V důsledku politických a společenských změn po roce 1989 se Česká republika proměnila ze země, která sama produkovala velké množství uprchlíků či migrantů, na zemi, do které (či přes kterou) uprchlíci proudí. Zpočátku byla Česká republika převážně tranzitní zemí, což bylo dáno jednak všeobecnou situací v zemi, jednak geografickou polohou ve střední části Evropy. V posledních letech se však situace začíná měnit. Přes mnohé problémy, se kterými se Česká republika potýká, se stala relativně ekonomicky i politicky stabilní demokratickou zemí, a tedy i destinací žadatelů o azyl. Jejich počet však byl a stále je podstatně nižší nežli v zemích západní Evropy a od roku 2002 má klesající tendenci. Česká republika se nicméně transformovala z tranzitní země na zemi imigrační.

Základní rámec představuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z r. 1951, kde je zakotvena obecná definice uprchlíka. Tato definice říká, že uprchlíkem se rozumí osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo pro zastávání určitých politických názorů. Ve smluvních státech Úmluvy tedy má být osobám zde uvedeným (uprchlíkům), kteří budou legálně pobývat na jejich území, poskytnut určitý rozsah práv a státy se zejména zavazují nenavrátit je na území, kde by jim hrozilo nebezpečí (tzv. zásada non-refoulement).

Zvýšená ochrana nezletilých: Zákon stanoví, že za způsobilého k právním úkonům se považuje cizinec, který dosáhl 18 let. Nemůže-li jednat samostatně, je mu ustanoven opatrovník. Zákon výslovně uvádí, že nezletilému žadateli bez doprovodu je soudem ustanoven opatrovník (podle zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině) k ochraně jeho práv a právem chráněných zájmů spojených s pobytem. Tento opatrovník je soudem stanoven na podnět ministerstva, předběžným opatřením a bez odkladu. (Zákon dále specifikuje, kdo může vykonávat funkci opatrovníka – je to zletilý příbuzný nezletilého, který se zdržuje na území, popř. jiná vhodná fyzická či právnická osoba, blíže viz § 89 odst. 2). Nezletilým žadatelům zajistí ministerstvo školní potřeby, a to v rámci rozsahu povinné školní docházky. Nezletilý žadatel bez doprovodu se po ukončení nezbytných úkonů (viz § 46 odst. 1) na základě soudního rozhodnutí umísťuje do školského zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo do péče osoby označené v rozhodnutí soudu.

Prokazování totožnosti se děje průkazem žadatele o udělení mezinárodní ochrany; žadatel mladší 15 let může být zapsán v průkazu rodičů.

Řízení: Cizinec, který v ČR žádá o mezinárodní ochranu, podá žádost o tuto ochranu na předepsaném tiskopise a je s ním zahájeno správní řízení. Toto řízení je vícestupňové, v 1. instanci rozhoduje Ministerstvo vnitra – Odbor azylové a migrační politiky, v 2. instanci pak soud, v některých případech je možné podat kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, a to k Nejvyššímu správnímu soudu. Po celou dobu řízení je zde takový cizinec legálně.

Žadatel o mezinárodní ochranu by neměl vstupovat v kontakt se zastupitelskými orgány své země původu.

Dobrá praxe

Anketa

Jak se vám článek líbil?

Zatím nehodnoceno

Logo občanského sdružení META.

Tento portál byl vytvořen společností META za finanční podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a Ministerstva vnitra ČR.

Logo Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a Ministerstva vnitra ČR.