Obsah článku
Intenzivní jazyková podpora na ZŠ
Intenzivní jazyková podpora znamená co největší počet hodin českého jazyka, vždy však s ohledem na výchozí situaci dítěte/žáka a konkrétní možnosti školy. Legislativně pro tuto formu jazykové podpory najdeme oporu v § 20 školského zákona (dále ŠZ), který pojednává o jazykové přípravě, ale také v rámci § 16 ŠZ, kde je řeč o neznalosti českého jazyka.
Podle zkušeností, které jsme získali nejen v pilotních projektech, ale také skrze dlouhodobou úzkou spolupráci s pedagogy, můžeme říci, že intenzivní podpora je vhodná právě v takové formě, která sice umožňuje žákovi intenzivně se věnovat akvizici českého jazyka, nevytrhne ho však z kolektivu vrstevníků víc, než je potřeba. Důležitou složkou intenzivní jazykové podpory je totiž také kontakt se skupinou česky mluvících vrstevníků. Také je třeba dbát na celkový intelektuální a psychosociální vývoj každého žáka, aby zde nedocházelo ani k přetížení, ani nebylo málo stimulujících podnětů (např. pouze výuka jazyka a zanedbání rozvoje v jiných oblastech).
V rámci základního vzdělávání doporučujeme na stupni intenzivní podpory poskytnout až 12 hodin češtiny jako druhého jazyka (dále ČDJ) týdně, což znamená, že zde dochází k uvolňování žáka z podstatné části výuky – ideálně v rámci jazykové přípravy nebo na základně doporučení PPP ve 2. nebo 3. stupni podpůrných opatření (dále PO), případně lze také částečně uvolnit s využitím § 50 školského zákona. Intenzivní jazyková podpora by měla být ideálně poskytnuta ve formě kurzu ČDJ, kam budou docházet především nově příchozí žáci, kteří zpočátku vykazují neznalost češtiny, resp. velmi malou znalost češtiny (úrovně A0-A1, částečně A2). Specifickým znakem této skupiny žáků je, že se česky ještě nedomluví, což znamená, že by nebyli schopni zúčastnit se většiny výuky spolu s třídou ani po praktické stránce. Tito žáci potřebují rozvíjet hlavně interpersonální komunikační schopnosti (domluva se spolužáky, učiteli, vyjadřování vlastních potřeb, základní údaje o soběrodině/svých zálibách), věnovat se slovní zásobě, gramatice a frázím k tématům vztahujícím se přímo k provozu školy a každodenním aktivitám (školní pomůcky, místa ve škole, dny v týdnu, denní režim, měsíce, popis osob/míst/předmětů atd.). Vyjmenovaná témata nejsou z největší části zakomponovaná do běžné výuky (např. češtiny) s kmenovou třídou, proto je vhodné, aby žáci s nedostatečnou znalostí češtiny do dosažení úrovně A2 měli možnost navštěvovat intenzivní kurz češtiny.
Intenzivní kurzy ČDJ by se měly konat na všech školách krajem určených, což by měly být ty, kde podíl cizinců činí minimálně 5 % všech žáků školy a zároveň se v dané škole vzdělávají minimálně 2 žáci cizinci, kteří potřebují intenzivní podporu.
Samozřejmě i pro žáka na úrovni A0 a A1, který nemá možnost navštívit intenzivní kurz ČDJ v krajem určené škole, je možné využít PO. V takovém případě by podpora měla být využita v maximální možné míře, tj. 3. stupeň PO v podobě tří hodin češtiny týdně a v kombinaci s dalšími vhodným PO 3. stupně: využití (dvojjazyčného) AP, tvorba individuálního vzdělávacího plánu (dále IVP), úprava obsahu a metod vzdělávání a stanovení individuálních vzdělávacích cílů. PO 3. stupně pak je vhodné dále doplnit PO jiných stupňů, tj. například hodinami pedagogické intervence (kterou lze rovněž využít k posílení českého jazyka, např. v souvislosti s dalšími předměty).
Na intenzivní jazykovou podporu by měli žáci docházet tak dlouho, dokud bezpečně nedosáhnou úrovně A2, která se vyznačuje právě tím, že se žáci domluví ve známých situacích, zejména ve školním prostředí. Tato úroveň se v případě docházky na ZŠ jeví jako „prahová“ – po úspěšném dosažení úrovně A2 je žák schopen zapojit se do dění ve škole po organizační stránce, tj. rozumí, kdy má být kde, které pomůcky si má připravit apod. Cíle pro tuto úroveň si můžete ověřit buď na stránkách NPI, nebo také v rámci naší publikace Učíme češtinu jako druhý jazyk, kde je každé téma zahájeno výčtem cílů, jichž by žáci měli po absolvování intenzivní jazykové přípravy dosáhnout a které odpovídají úrovni A2.
Samozřejmě i u přechodu z intenzivní na střední podporu záleží na individuální povaze a schopnostech žáka – jestli je například velmi stydlivý a plachý, mohlo by být vhodnější ho i na úrovni A2 stále ponechat v režimu intenzivní podpory a posunout ho do režimu střední podpory až s přibývající jistotou. Dalším faktorem je samotná třída, do které by se žák s větší mírou zapojil – má učitel kapacitu se mu případně věnovat individuálně i v rámci práce s celou třídou? Jsou ve třídě další žáci s nedostatečnou znalostí češtiny, které je učitel zvyklý podporovat? Je tam možnost spolupráce s patronem? Působí v dané třídě AP, který se může případně věnovat i předmětnému žákovi? Nebo je naopak potřeba nejdříve místo AP vytvořit? V tomto případě je lepší zvážit možnost, že žák i na úrovni A2 setrvá v intenzivní jazykové podpoře, než se nastaví fungování střední jazykové podpory.
V případě začínajících školáků, kdy je také učivo v běžné třídě velmi praktické a jazyk používaný ve výuce ještě méně akademický (protože i čeští žáci na použití akademického jazyka teprve zvykají), je naopak možné zvážit rychlejší přeřazení žáka s nedostatečnou znalostí češtiny z intenzivní podpory do režimu podpory střední. To znamená, že lze již na úrovni A1 postupně ubírat hodiny ČDJ a zvýšit míru zapojení žáka do výuky s kmenovou třídou, pokud jsou tomu opět uzpůsobené podmínky (kapacity učitele, počet žáků, možnost využití AP).
Střední podpora na ZŠ
Hned na začátku charakteristiky tohoto stupně podpory je potřeba říct, že je to nejrozšířenější stupeň podpory, protože žáci v něm většinou setrvávají nejdéle. Musí totiž v jeho průběhu zvládnout důležitý krok: postoupit od dorozumívání se ve známých situacích (A2) až na úroveň, kdy jim běžná komunikace jde velmi dobře a zvládají se i účastnit výuky, a jejich jazyková vybavenost jim už „jenom“ může bránit ve školní úspěšnosti (B2). To je docela dlouhá cesta, která v podstatě pokrývá proniknutí do akademického jazyka a specifického jazyka ve výuce.
Jako střední podpora na ZŠ je považovaná kombinace PO, která odpovídá jazykové úrovni a potřebám podpory žáka. Za začátku by měla být využita v maximální možné míře, tj. v jejich 3. stupni a v podobě tří hodin češtiny týdně a v kombinaci s dalšími vhodným PO 3. stupně: využití (dvojjazyčného) AP, tvorba individuálního vzdělávacího plánu, úprava obsahu a metod vzdělávání a stanovení individuálních vzdělávacích cílů. PO 3. stupně je pak vhodné dále doplnit PO jiných stupňů, tj. například hodinami pedagogické intervence (kterou lze rovněž využít k posílení českého jazyka, např. v souvislosti s dalšími předměty).
Postupem času lze v rámci střední podpory ubírat na množství a intenzitě PO. Se zvyšující se jazykové úrovni vícejazyčného žáka může např. působení AP nahradit dobrá spolupráce s patrony, kteří pomáhají žákovi během zapojení do výuky s celou třídou. I IVP je pochopitelně vhodné průběžně modifikovat podle žákova pokroku a časem žák postupuje na 2. stupeň PO. Každopádně by však i v rámci 2. stupně PO měla probíhat výuka ČDJ, a to v dopoledních hodinách, přičemž by PO na 2. stupni měla zahrnovat částečné uvolňování z jiných předmětů za účelem výuky ČDJ. Postupem času může být snížená hodinová dotace ČDJ. Opět je klíčová tvorba IVP a úprava metod, cílů a obsahů vzdělávání. Využívaná by měla být také pedagogická intervence – ideálně k předučení (případně doučování) z určitých předmětů vždy s ohledem na jejich jazykovou stránku.
Podpora ve výuce s kmenovou třídou ZŠ
Název tohoto stupně podpory nemá implikovat, že by děti v intenzivní a střední podpoře neměly být podpořeny ve výuce v kmenové třídě. Naopak podporu ve výuce, kterou navštěvují společně s kmenovou třídou, potřebují také, ale nejenom ji, jak bylo zmíněno výše.
U tohoto stupně podpory se setkáváme se žáky, jejichž úroveň češtiny v zásadě stačí na to, aby naplnili svůj vzdělávací potenciál v české základní škole bez explicitnější podpory, tj. úroveň B2, především pak C1, částečně stále C2. Pedagogové by již neměli potřebovat AP, aby takovéto žáky zapojili do výuky. Mluvíme tedy o úrovních B2 až C2. Přestože žádná významná jazyková bariéra už neexistuje, může některá dovednost ale stále být slabší a vyžadovat zvýšenou pozornost ze strany učitele a žáka. Může se jednat o jednotlivé dovednosti (např. psaní), které stále mohou mírně ovlivnit školní úspěch žáka.
Žáci zařazení do stupně podpory ve výuce většinou tyto své „slabší stránky“ zvládají kompenzovat za vhodného působení učitele v reálném čase daných výukových situací, proto se jedná o podporu ve výuce. Klíčové je uvědomění a všímavost na straně učitele – měl by být vnímavý, pokud jde o situace, kdy by bylo třeba jeho podpůrného gesta. Zde se může jednat např. o dovysvětlení instrukcí, citlivé vyvolávání (vícejazyčného žáka nevyvolává prvního, aby měl spolužáka jako příklad, anebo naopak ho vyvolává jako prvního, protože ví, že spolužáci by jinak „nastavili vysokou laťku“), poskytnutí dalších podkladů pro vypracování domácího úkolu (protože ví, že rodiče vícejazyčného žáka mu např. nepomohou z důvodu nedostatečných jazykových znalostí). I ze strany žáka zde stačí menší gesta – musí vědět o tom, že má vždy možnost se doptat učitele, např. po vyučování, na to, čemu nerozumí, může případně také využít konzultačních hodin, nebo jiné nabídky učitele se mu věnovat individuálně. Tato a další “pravidla” kolem podpory ve výuce mohou být sepsaná např. v plánu pedagogické podpory (PO 1. stupně). S tímto dokumentem by se, obdobně jako s IVP, měli seznámit všichni pedagogové školy, jichž se to týká, a také žák a jeho rodiče.
I v rámci podpory ve výuce však může být domluvená pevně stanovená hodina pedagogické intervence (tj. PO 1. stupně), na kterou bude žák docházet a mít možnost se věnovat konkrétním dovednostem, které ještě nejsou na úrovni, na které by za předpokladu vhodné podpory být mohly.
Podívejte se na rozdělení jazykových úrovní a na naše stanovisko, jak by ideálně měla vypadat následná podpora:
Infografiku si můžete stáhnout v pdf souboru zde.