Jak začít učit

Text i přehled učiva napsala Jana Slavíková

Když jsme s Li začínaly, bylo jí 10 let a byla zařazena do 3. ročníku základní školy. Na počátku vůbec nemluvila česky, měla však tu výhodu, že její starší sestra žila v České republice před příjezdem Li již několik let a česky se naučila, takže mohla malé Li pomáhat.

Sešla jsem se s třídní učitelkou, ředitelkou, výchovnou poradkyní a angličtinářkou Li a zjistila jsem, že situace je taková: Li jednou až dvakrát týdně chodí do 1. třídy nebo má individuální lekce s výchovnou poradkyní (která používala knihu Domino) a jednou týdně chodila na skupinové doučování češtiny pro cizince, které vedla její angličtinářka. Na tomto doučování však kromě Li byli samí rusky mluvící žáci, a proto se jí v průběhu 45 minut nemohla paní učitelka příliš věnovat - potřeby žáků byly odlišné. Já jsem se s Li scházela jednou týdně na cca 60-75 minut. Bylo mi dovoleno využívat místnost výchovné poradkyně, do které mě vždy paní ředitelka nebo zástupkyně pustila.

Zpočátku byla komunikace velmi obtížná, při hodinách jsme měly velký česko-čínský a čínsko-český slovník, ale když mělo slovo více významů, nemohla jsem si být vždy jistá, že Li správně pochopila, co mám na mysli – především v případě abstraktnějších slov (narazila jsem na problém např. u slova dělat). To, co šlo nakreslit, nebo pantomimicky předvést, bylo dobré. V knihkupectví jsem objevila knihu „1000 čínských slovíček – ilustrovaný slovník“ od Petry Ťulpíkové, Computer Press 2009. Tu jsem Li doporučila a Li si ji pak nosila denně do školy; věřím, že jí velmi usnadnila komunikaci.

Co se týče osvojování slovní zásoby a gramatických pravidel, až ke konci školního roku (měly jsme spolu lekce od října) se Li začala vyjadřovat víceslovně a odvažovala se vysvětlit i věci, které by předtím vzdala jako příliš složité. Nyní si však vždy brala tužku a papír, a s jejich pomocí pak vyjádřila, co chce. Po prázdninách, během kterých jsme se snažily mít lekce trochu intenzivněji – dvakrát týdně (plus měla pár lekcí s jinou učitelkou ze své základní školy, ale s tou jsem bohužel vůbec nekomunikovala) – a během kterých jsme se více věnovaly slovesům, už Li dokáže trochu lépe popsat, co dělala nebo bude dělat – s tím, že si stále trochu plete časy a má omezenou slovní zásobu.

Po prázdninách však do školy nenastoupila její učitelka ze 3. třídy a Li dostala učitelku novou. Tato paní učitelka bohužel nebyla připravena na výuku studentky, která nemluví česky: když s ní komunikovala, mluvila příliš rychle, nepoužívala jednoduché fráze a navíc byla poněkud příkrá, což mělo za následek, že Li nerozuměla a byla ve stresu. Věřím však, že se situace zlepšuje. Ve 2. roce svého studia v ČR však Li již ze strany školy nemá příliš podpory: dvakrát týdně chodí na český jazyk do druhé třídy, na doučování češtiny pro cizince však již nechodí a individuální lekce s výchovnou poradkyní již také nemá. V tuto chvíli má tedy jednou za týden cca 60-75-minutovou lekci se mnou a jinak je pravděpodobně jedinou její podporou sestra. Pokud vím, nechodila za celou dobu do školní družiny (možná tam na začátku byla párkrát) a až nyní začala chodit na taneční kroužek, což jistě jejím komunikačním schopnostem prospěje. Domnívám se však, že by nadále potřebovala intenzivnější jazykovou podporu.

Pokud jde o komunikaci s rodinou, byla jsem na konci roku přítomna jedné schůzce maminky a sestry Li se třemi učitelkami (třídní, výchovná poradkyně, angličtinářka). Sestra měla hrát roli tlumočníka, nebyl jí však ponechán čas na tlumočení, a tak vlastně stejně musela vše matce vyložit až po schůzce. Maminku zajímalo, jak Li ve škole jí – odlišnost české a čínské kuchyně může být problém. Další kulturní rozdíly se pak můžou projevovat např. v tom, že pro čínské rodiče není samozřejmostí vybavit děti na výlet kapesným či svačinou.