Ačkoliv se v legislativě stále používá termín žáci cizinci (např. §20 školského zákona) a místy také žáci s neznalostí vyučovacího jazyka, či nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka, snažili jsme se již několik let razit termín – děti a žáci s odlišným mateřským jazykem (OMJ), abychom se tak vymezili vůči termínu žáci cizinci. Zdál se ostrakizující a evokoval pocit, že status cizince je definitivní, navíc se nevztahoval na všechny žáky, kteří podle nás do této kategorie patří, tedy děti s českým nebo s dvojím občanstvím.
Termín žáci s OMJ je tedy jakýmsi mezistupněm poukazujícím na odlišnost mateřského jazyka od vyučovacího, avšak bez progresivního přístupu k vícejazyčnosti. Vícejazyčnost ukazuje potenciál a možnosti růstu každého dítěte, protože každé dítě má svůj mateřský jazyk a učí-li se cizí nebo druhý jazyk, stává se postupně a přirozeně vícejazyčným.
Vícejazyčnost propojuje a sbližuje.
Vícejazyčné děti jsou všechny děti, které doma mluví odlišným jazykem, než je jazyk vyučovací, nebo kromě vyučovacího jazyka plynule ovládají další jazyk(y). Ačkoliv nově příchozí děti s migrační zkušeností nemusí být ještě vícejazyčné, pracujeme s nimi tak, aby svou vícejazyčnost postupně rozvíjely.
Je důležité dát dítěti prostor se vyjádřit. Nemusí to být v češtině, může to být i v jeho mateřském jazyce. Podpora vícejazyčnosti je cestou k plnohodnotnému začlenění do vzdělávání a do společnosti a vede k psychické pohodě.
Ztratí-li dítě kontakt se svým mateřským (prvním) jazykem, ztratí část své identity.
Podívejte se na META infobalíček k vícejazyčnosti, který si můžete zdarma stáhnout ve formátu PDF.
Obsah článku
KDO JSOU VÍCEJAZYČNÉ DĚTI, ŽÁCI A ŽÁKYNĚ?
V nejširším slova smyslu jde o všechny děti a žáky, v jejichž případě se jazyk, kterým hovoří ve svém volném čase a domácím prostředí, resp. ve kterém se dosud vzdělávali, nekryje, nebo jen částečně kryje s vyučovacím jazykem, tj. češtinou. Nejčastěji tedy v této souvislosti hovoříme o dětech a žácích nově příchozích ze zahraničí. Mohou to ale být také děti občanů cizích zemí, nebo s českým či dvojim občanstvím, které v ČR vyrostly, ale doma hovoří jiným jazykem, než je jazyk vyučovací.
Patří sem také děti, jež mají české občanství, ale doma se používá i jiný než český jazyk (jedná se o děti z vícejazyčného prostředí nebo děti s dvojím občanstvím). V některých případech (spíše z důvodu potřeby podobné podpory) do této skupiny řadíme i děti s českým občanstvím, které sice doma česky hovoří, ale studovaly v zahraničí a česky se nikdy ve škole neučily.
PROČ NE CIZINCI?
Termín vícejazyčné děti a žáci považujeme za vhodnější než označení cizinci z několika důvodů:
- více vystihuje podstatu pedagogické intervence – tj. že se jedná o děti, které přichází z odlišného jazykového a kulturního prostředí a tudíž potřebují odpovídající podporu;
- termín není úzce vymezen cizí státní příslušností, což více odpovídá skutečné skladbě dětí ve školách (ne všichni, kdo potřebují jazykovou podporu nebo přichází přímo ze zahraničí, jsou cizinci podle zákona, tedy mají cizí státní příslušnost);
- termín je opisný, zatímco termín cizinec může být (zejména) v současné době hodnotově a postojově zabarvené označení. Zároveň je snahou školy děti co nejdříve adaptovat a zapojit do prostředí, aby v něm nebyly „cizí“.
Pro pedagogickou práci s dětmi však nejsou důležitá pojmenování. Zohledňujeme a zajímáme se o úplně jiné skutečnosti:
- Jak dobře umí česky?
- Jak se mateřský jazyk liší od češtiny?
- Kolik bylo dítěti let, když přišlo do ČR?
- Jak dlouho pobývá v ČR?
- Jaké jsou jeho předchozí školní zkušenosti a úspěchy?
- Jaké má předchozí zkušenosti se vzdělávacím systémem?
- Na co je dítě zvyklé?
Všechny tyto informace jsou pro školu důležitější než typ pobytu a státní příslušnost dítěte. Zjišťujeme je co nejdříve po příchodu dítěte a jsou součástí pedagogické diagnostiky.