ČJL I. stupeň ZŠ

Chang je šest let a od září navštěvuje 1. třídu. Její rodiče pochází z Číny, ale již 4 roky žijí v České republice. Přestože Chang navštěvovala českou školku, má problémy s češtinou. Hlavním důvodem bude asi to, že se rodina pohybuje v čínské komunitě, takže doma a mezi přáteli mluví čínsky a češtinu Chang slyšela pouze ve školce, nebo teď nově ve škole. Rodiče navíc češtinu v podstatě neovládají. Tatínek chodí na kurzy češtiny pro cizince, jeho znalosti a dovednosti jsou však na úrovni začátečníka. Jejich motivace k učení se českému jazyku není příliš silná, protože oba pracují pro pobočku čínské firmy v Čechách a používají ke komunikaci zejména čínštinu a angličtinu. Navíc jezdí poměrně často do Číny (i na 4 měsíce), před nástupem povinné školní docházky i s Chang.

Chang je velmi šikovná a rychle se přizpůsobuje novému prostředí. Při práci ve škole je pečlivá a snaží se zvládat učivo spolu s ostatními. Nemá problém zapadnout do třídního kolektivu a má ve třídě kamarádky, a to i přes svou jazykovou bariéru. To je ovšem také zásluha paní učitelky, která zavedla ve třídě velmi přátelské a bezpečné prostředí. Chang rozhodně nemá problém s integrací mezi české děti. Její sociální dovednosti jsou v tomto směru velmi rozvinuté. Ve škole se vyučuje analyticko-syntetická metoda podle učebnic Živá abeceda nakladatelství Alter. Chang postupuje při nácviku čtení a psaní stejně rychle jako její spolužáci.

Někdy ovšem narazí s paní asistentkou na problém, že nedokáže vymyslet slovo začínající na určitou slabiku/písmeno, případně neumí sestavit větu s určitým slovem. V těchto chvílích, kdy se paní učitelka věnuje zbytku třídy, se paní asistentka snaží s Chang nacvičovat tvoření slov a vět a obohacovat jí slovní zásobu. Tento handicap se samozřejmě přenáší i na jiné předměty, například v matematice u slovních úloh, kdy je někdy nutné věnovat Chang více času a vysvětlit jí, oč se v dané úloze jedná a sestavit odpověď. Například při práci, kdy mají děti za úkol zakroužkovat obrázky, které začínají na písmeno P. Práce byla samostatná, ale vzhledem omezené české slovní zásobě, kterou Chang má, bylo nutné, aby se jí někdo individuálně věnoval. S paní asistentkou procházely společně obrázek po obrázku, vždy jí paní asistentka slovo několikrát zřetelně zopakovala a nechala na ní, aby rozhodla, zda na dané písmeno začíná nebo ne. Pak si celé cvičení zkontrolovaly. Se sluchovou percepcí neměla Chang problém, jediné, v čem byl háček, byla nedostatečná slovní zásoba.

Když paní asistentka přemýšlela, jakým způsobem obohatit slovní zásobu, objevila ve školní knihovně obrázkový slovník nakladatelství Fraus, který jí pro danou situaci přišel velice vhodný. Slovník má Chang zapůjčený a pracuje s ním. S paní asistentkou se snaží dávat jednotlivá nově objevená slovíčka do vět.

Text i přehled učiva napsala Jana Slavíková

Když jsme s Li začínaly, bylo jí 10 let a byla zařazena do 3. ročníku základní školy. Na počátku vůbec nemluvila česky, měla však tu výhodu, že její starší sestra žila v České republice před příjezdem Li již několik let a česky se naučila, takže mohla malé Li pomáhat.

Sešla jsem se s třídní učitelkou, ředitelkou, výchovnou poradkyní a angličtinářkou Li a zjistila jsem, že situace je taková: Li jednou až dvakrát týdně chodí do 1. třídy nebo má individuální lekce s výchovnou poradkyní (která používala knihu Domino) a jednou týdně chodila na skupinové doučování češtiny pro cizince, které vedla její angličtinářka. Na tomto doučování však kromě Li byli samí rusky mluvící žáci, a proto se jí v průběhu 45 minut nemohla paní učitelka příliš věnovat - potřeby žáků byly odlišné. Já jsem se s Li scházela jednou týdně na cca 60-75 minut. Bylo mi dovoleno využívat místnost výchovné poradkyně, do které mě vždy paní ředitelka nebo zástupkyně pustila.

Zpočátku byla komunikace velmi obtížná, při hodinách jsme měly velký česko-čínský a čínsko-český slovník, ale když mělo slovo více významů, nemohla jsem si být vždy jistá, že Li správně pochopila, co mám na mysli – především v případě abstraktnějších slov (narazila jsem na problém např. u slova dělat). To, co šlo nakreslit, nebo pantomimicky předvést, bylo dobré. V knihkupectví jsem objevila knihu „1000 čínských slovíček – ilustrovaný slovník“ od Petry Ťulpíkové, Computer Press 2009. Tu jsem Li doporučila a Li si ji pak nosila denně do školy; věřím, že jí velmi usnadnila komunikaci.

Co se týče osvojování slovní zásoby a gramatických pravidel, až ke konci školního roku (měly jsme spolu lekce od října) se Li začala vyjadřovat víceslovně a odvažovala se vysvětlit i věci, které by předtím vzdala jako příliš složité. Nyní si však vždy brala tužku a papír, a s jejich pomocí pak vyjádřila, co chce. Po prázdninách, během kterých jsme se snažily mít lekce trochu intenzivněji – dvakrát týdně (plus měla pár lekcí s jinou učitelkou ze své základní školy, ale s tou jsem bohužel vůbec nekomunikovala) – a během kterých jsme se více věnovaly slovesům, už Li dokáže trochu lépe popsat, co dělala nebo bude dělat – s tím, že si stále trochu plete časy a má omezenou slovní zásobu.

Po prázdninách však do školy nenastoupila její učitelka ze 3. třídy a Li dostala učitelku novou. Tato paní učitelka bohužel nebyla připravena na výuku studentky, která nemluví česky: když s ní komunikovala, mluvila příliš rychle, nepoužívala jednoduché fráze a navíc byla poněkud příkrá, což mělo za následek, že Li nerozuměla a byla ve stresu. Věřím však, že se situace zlepšuje. Ve 2. roce svého studia v ČR však Li již ze strany školy nemá příliš podpory: dvakrát týdně chodí na český jazyk do druhé třídy, na doučování češtiny pro cizince však již nechodí a individuální lekce s výchovnou poradkyní již také nemá. V tuto chvíli má tedy jednou za týden cca 60-75-minutovou lekci se mnou a jinak je pravděpodobně jedinou její podporou sestra. Pokud vím, nechodila za celou dobu do školní družiny (možná tam na začátku byla párkrát) a až nyní začala chodit na taneční kroužek, což jistě jejím komunikačním schopnostem prospěje. Domnívám se však, že by nadále potřebovala intenzivnější jazykovou podporu.

Pokud jde o komunikaci s rodinou, byla jsem na konci roku přítomna jedné schůzce maminky a sestry Li se třemi učitelkami (třídní, výchovná poradkyně, angličtinářka). Sestra měla hrát roli tlumočníka, nebyl jí však ponechán čas na tlumočení, a tak vlastně stejně musela vše matce vyložit až po schůzce. Maminku zajímalo, jak Li ve škole jí – odlišnost české a čínské kuchyně může být problém. Další kulturní rozdíly se pak můžou projevovat např. v tom, že pro čínské rodiče není samozřejmostí vybavit děti na výlet kapesným či svačinou.

Munkhtuya Soomtseren přijela s rodiči do České republiky z rodného Mongolska před 10 lety, bylo jí tehdy 11 let. Její rodiče tu dostali práci v továrně jako dělníci, přestože doma oba vystudovali vysokou školu. Do ČR přijeli hlavně kvůli svým dětem, chtěli pro ně lepší budoucnost a větší možnosti uplatnění. V té době bylo v ČR málo Mongolů, školy byly zvyklé spíše na Vietnamce, kteří zde měli vytvořenou již určitou sociální strukturu.

Spolu se svými bratry začala okamžitě navštěvovat českou školu, přestože neuměla vůbec česky. První rok byl pro ni nejhorší. Nikomu nerozuměla a nikdo nerozuměl jí. Připadala si jako uzavřená v bublině, do které za ní nikdo nemohl proniknout. Jakmile se někdo začal ve třídě, na chodbě nebo kdekoliv jinde smát, měla pocit, že se určitě směje jí. Často kvůli tomu všemu tajně ve škole plakala.

Jednou se jí děti skutečně smály, že nerozumí, vypadá jinak a ať se vrátí, odkud přišla. V té chvíli se jí zastala jedna spolužačka ze třídy, Lenka. Munkhtuya sice nerozuměla všemu, co na ně Lenka křičela, ale měla poprvé za celou dobu pocit, že existuje někdo, kdo jí je ochoten pomoct a kdo se jí zastal. Někdo, na koho se může obrátit. Ten pocit už dlouho nezažila.

Od té doby chodily ve škole všude spolu, Lenka jí pomáhala s učením, hlavně s češtinou, protože vše ostatní Munkhtuya zvládala docela dobře, nejlépe matematiku. V té byla dokonce nejlepší ze třídy. Chodily spolu ven a staly se z nich nejlepší kamarádky.

Munkhtuya na ten okamžik, kdy se jí Lenka zastala, nikdy nezapomněla a považuje ho doteď za zlomový okamžik, kdy se jí poprvé otevřely možnosti navázat se spolužáky nějaké vztahy a hlavně, kdy se začala cítit jako někdo, kdo sem alespoň trochu patří. Kromě porozumění bylo pro Munkhtuyu nejdůležitější, mít se na koho obrátit. Pevný bod v neznámém světě, který ji přijímal příliš pomalu pro její odlišnost.

Dnes už Munkhtuya studuje vysokou školu a na své zážitky ze základní školy vzpomíná s úsměvem. Ale i tento úsměv prozrazuje, že cesta k dnešní spokojenosti nebyla vždy příjemná. Proto Munkhtuya dobrovolně pomáhá mongolským dětem s češtinou, ostatním učivem, ale i s komunikací mezi školou a rodiči, protože ví, že kromě doučování je také velice důležité zprostředkování kontaktů s pro cizince často neznámým světem českého školství.

Kdyby mohla, ráda by něco českým učitelům vzkázala: "Mongolské děti nejsou zlé, často potřebují jen pomoci s češtinou, protože ta je pro ně hrozně těžká. Je úplně jiná než mongolština, spoustu hlásek neumíme zpočátku rozlišit. A taky potřebují mít pocit, že sem patří, potřebují kamarády, protože jinak jsou hrozně osamělé. A pak jim to ve škole nejde nebo zlobí. Ale ve skutečnosti tím volají o pomoc..."