V této části vám nabízíme některé metody, které lze zvolit při začleňování multikulturní výchovy do výuky. Tyto metody vám nejen pomohou při implementaci multikulturní výchovy do výuky, ale zároveň vám mohou posloužit i s nenásilnou integrací žáků cizinců, případně jejich rodinných příslušníků, do vzdělávacího procesu a kolektivu třídy, školy i širší společnosti.
Nejen v rámci Multikulturní výchovy můžete využít aktivity vztahující se k tématům uprchlictví, identity, předsudků, stereotypů či bezpečného prostředí školy, které jsou obsaženy v příručce Hello Czech Republic – Doma v nové zemi. Příručka je určena pro 2. stupeň základních škol a školy střední. Součástí příručky, využívající různé metody práce (úvaha, diskuze, práce s příběhem, psaní textu atd.), je i komiks Jednou se zase setkáme, Sanam a krátký film Šádí. Materiály přibližují skutečné příběhy uprchlíků přicházejících do Evropy. Příručku pro učitele Hello Czech Republic – Doma v nové zemi můžete používat jako celek např. v rámci dlouhodobého projektu, nebo si vybrat pouze ty její části, které se vám právě hodí do výuky.
Materiály vznikly v rámci kampaně Hello Czech Republic podpořené UNHCR v České republice.
V rámci projektu Nejste na to sami! II. financovaného z projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti vznikl dokument, který nabízí základní pohledy na aplikaci multikulturní výchovy do života školy. Dokument je doplněn i několika aktivitami, které je možné poměrně snadno vyzkoušet v praxi.
Biografická práce
Biografická práce je jednou z možností, jak v rámci multikulturní výchovy pracovat s vlastní životní zkušeností, a totiž převedením na určitý příběh. Nejde o to vměstnat svůj životní příběh do určité koncentrované metody, spíše naopak. Cílem je podívat se na některé aspekty vlastního života a hledat jakousi „červenou nit“ určitého tématu, tj. zkoumat, jak se ono téma v životě objevuje a vyvíjí.
Orální historie
Popularita této metody v poslední době značně roste, a to v mnoha odvětvích humanitních věd – soudobou historií a s ní spojeným kvalitativním výzkumem počínaje a pedagogickou prací konče (Cohen 1999). Pokud bychom chtěli vytvořit nějakou definici toho, co metoda oral history vlastně je, museli bychom se asi nejspíše podívat na to, jak probíhá. Je zde totiž vždy někdo, kdo přebírá roli tazatele a někdo, kdo na položené otázky odpovídá. Tato základní forma se dá použít pro velké množství účelů.
Ve výzkumu je např. snaha sesbírat co nejvíce konkrétních lidských zkušeností a pomocí nich nějak interpretovat realitu, která nás obklopuje. Taková metoda se pak hodí zejména pro popsání neznámých jevů; příkladem jejího využití je studie „Vítězové – poražení“ (Vaněk a Urbášek, 2005), která sbírá vyprávění jednak bývalých komunistických funkcionářů, jednak bývalých představitelů politické opozice v Československu v době před rokem 1990. Následné studie pak interpretují tato interview a snaží se odpovědět na nejasnosti ohledně toho, jak totalitní systém fungoval, jak je možné, že se tak dlouho udržel u moci, a na základě jakých principů se to dělo.
V česko-německé tematice je pak orální historie často používána ke zmapování příběhů lidí v průběhu a na konci druhé světové války. Příkladem jsou knihy od Aleny Wágnerové.
Co se pedagogické práce týče, je možno využít metodu orální historie dvojím způsobem. Jedna varianta je, že každý účastník/student najde svého „informátora“ a s ním vede rozhovor na dané téma. Když se skupina opět sejde, referují jednotliví účastníci o svých rozhovorech a hledají shodné a rozdílné zážitky.
Druhou variantou je beseda s pamětníky, kdy je jeden pamětník pozván do skupiny a s ním je veden rozhovor.
V interkulturní práci je možno využívat orální historii hlavně jako metodu, která pomůže zprostředkovat zkušenosti lidí pocházejících z odlišných kulturních prostředí. Pokud se totiž dotyčný ve svém běžném okolí nesetkává s jinakostí a odlišnostmi, může pro něj být těžké představit si konkrétní situace. Orální historie je metoda vhodná právě k tomu, aby dotyčný získal první zkušenosti tohoto druhu.
Úkolem pedagoga je pomoci rozhovor dobře připravit, a to jak po stránce vedení rozhovoru, tak i po stránce obsahové.
Sociometrie
Sociometrie je metoda vhodná především jako úvodní ochutnávka k určitému tématu. Žáci mají pomocí této metody možnost získat vlastní vztah k tématu a také zakusit různost, která se ve skupině v souvislosti s tématem vyskytuje.
Průběh je velmi prostý. Funguje tak, že žáci odpovídají na nějaké konkrétní otázky prostřednictvím rozmisťování se v prostoru podle toho, kam je jejich odpověď zavede na pomyslných předem určených škálách. Pak si o svých odpovědích mohou povídat.
Prakticky probíhá sociometrie tak, že pedagog vždy položí nějakou jednoduchou otázku, přičemž jsou v prostoru dopředu určená místa, kam si mají účastníci stoupnout v případě určitého typu odpovědi.
Jedna varianta je, že si žáci mohou stoupat na pomyslnou škálu ohraničenou dvěma póly (např. při odpovědi na otázku „kdo vnímá svůj kolektiv jako multikulturní“ – ti, kdo ho tak vnímají se postaví na jeden pól, ti, kteří ho tak nevnímají se postaví na druhý pól a ostatní mohou využít prostor mezi dvěma póly tak, jak se k nim vlastní životní zkušeností blíží).
Druhá varianta je, že se např. využívají rohy místnosti a pedagog tak nabízí různé možnosti odpovědí. V tom případě je vždy potřeba nechat jeden roh pro ty, kteří se v žádné z nabízených odpovědí nenajdou. Např. otázka kdo má rád 1) vážnou hudbu 2) jazz a folk 3) rock 4) jinou. Účastníci se postaví do rohů nebo mezi rohy místnosti, které jsou alokovány pro jednotlivé odpovědi.
Když se žáci na pomyslnou škálu nebo do rohů postaví, mohou si povídat o tom, proč stojí právě tam, kde stojí. Takové povídání je pak třeba moderovat, aby cvičení zůstalo jasně ohraničené.
Kouzlo sociometrie spočívá v tom, že snadno zprostředkuje různost zážitků a představ v dané skupině a tím také často způsobí, že jsou žáci zvědaví na další průběh hodiny. V případě využití metody doporučuji volit otázky, které se přímo týkají probíraného tématu.
A tady je několik tipů, na co se lze v rámci sociometrie ptát:
Dotazy na věci, které nelze vidět:
Ať se k sobě postaví všichni, kdo např.
– jsou prvorození
– jsou nejmladší
– mají mladší i starší sourozence
– jsou jedináčci
O cestování:
Ať se k sobě postaví všichni, kdo např.
– už někdy byli v Asii
– už někdy byli v Americe
– nebyli nikdy mimo Evropu
– nikdy nebyli v Africe
O kultuře:
Ať se k sobě postaví všichni, kdo si pod slovem kultura představí:
– kulturu na vysoké úrovni jako spisovatelé, umění, divadlo
– národní kulturu
– regionální kulturu
– svou vlastní kulturu
Sókratovský dialog
Sókratovský dialog je metoda, která vychází ze staré filosofie a jak její název napovídá – odkazuje k Sókratovi a jeho způsobu tázání se a vyučování. Vychází z toho, že více se žáci naučí, pokud budou sami zainteresovaní v prozkoumávání daného tématu, pokud si budou klást otázky a po malých krocích na ně hledat odpovědi. V moderní pedagogice lze tuto metodu aplikovat v celé řadě oborů – od matematiky až po humanitní vědy. Pedagog je tím, kdo klade otázky, a žáci jsou těmi, kdo hledají odpovědi. Role jsou tedy rozdělené. Cílem tohoto snažení je dosáhnout u žáků nabytí nových vědomostí, vhledu do problematiky a schopnosti hledat řešení konkrétních problémů. Tento proces je však velmi přesně strukturován ve třech krocích:
- Otázky zaměřené na jednotlivá slova ve zkoumané problematice – tady se pedagog ptá na konkrétní slova, jde k samému kořeni probírané látky a vyjasňuje základní stavební kameny.
- Otázky na porozumění větám a výrokům – tady jednotlivá slova skládáme do vět a klademe otázky týkající se významu těchto vět. Z jednotlivých stavebních kamenů slov vytváříme základnu domu s výroky a větami.
- Otázky zaměřené na přemýšlení o dané problematice – v tomto kroku již stavíme nad základnou celý dům, kde se v novém tématu hledají jednotlivé významy, souvislosti, kontext, srovnání, apod.
Agterberg a Beurden (1984 : 25) předkládají několik pravidel, jak formulovat jednotlivé otázky:
- Žáci by se měli cítit osloveni – je dobré formulovat otázky jako „řekněte mi, co…“
- Jednotlivá slova by neměla být zpracovávána abstraktně – tedy nechtít po žácích definici.
- Je vhodné starat se o to, aby slova nebyla vytržena z kontextu, otázku je třeba stavět konkrétně.
- Otázka by měla být položena tak, aby vedla žáky k odpovědi – „řekněte mi, napište, ukažte mi, dejte slovo do souvislosti s …“. Někteří autoři uvádějí i doptávání na osobní zkušenost žáků.
Sókratovský dialog má mnoho podob, na internetu je možno najít celou řadu příkladů, proto doporučujeme prohlédnout i odkazy uvedené v seznamu literatury.
Multikulturní kalendář
V kulturně rozmanitém kolektivu spolu pracují děti, které slaví během roku různé významné dny a svátky, což lze v multikulturní výchově využít. Slavnostní dny bývají dvojího typu. V každé skupině existují svátky, které slaví všichni členové skupiny nebo většina, ale různým způsobem (např. narozeniny, konec a začátek roku apod.). Zároveň ale existují svátky, které slaví jen příslušníci určitých kultur (vánoce, ramadán, bar micva, biřmování, svatý Valentýn apod.). Při soužití lidí z různých kultur je proto důležité vytvořit možnost orientovat se vzájemně ve svátcích a slavnostech, které jsou pro konkrétní jednotlivce důležité.
Jednoduchou formou je např. opravdu jen kalendář, v němž jsou pouze vyznačeny a krátce popsány jednotlivé slavnostní dny. Jindy je kalendář sofistikovanější a detailnější. Multikulturní kalendář navíc můžeme vyrábět v rámci mnoha školních předmětů – od jazyků až po zeměpis a dějepis. V tomto textu bychom rádi nabídli několik nápadů, jak takový kalendář spolu s žáky tvořit.
Jak vytvářet multikulturní kalendář? Zde je několik tipů, které si jednotliví pedagogové mohou samozřejmě přizpůsobit dle předmětů, které učí, a cílů, které sledují:
– Důležité je rozhodnutí, jaké svátky budou ve skupině zkoumány. Jednou z možností je zvolit např. měsíc a v tomto měsíci zkoumat jednotlivé svátky v jednotlivých skupinách/kulturách. Další možností je vzít určitou událost – např. konec roku a opět se na něj podívat z různých úhlů pohledu. Dlouhodobější projekt může přinést zpracování celého jednoho roku a zohlednit v něm tradice žáků z konkrétní třídy.
– Při práci s jednotlivými svátky je vhodné zvolit tzv. komparativní přístup. K jednotlivým svátkům lze vystopovat jednak jejich vznik – kde se vzaly, jak se stalo, že se k nim v dnešní době pojí určitý typ tradic, zvyků, jídla, způsobů chování a oblékání..
Myšlenková mapa
Myšlenková mapa (mind map) je jednou z metod, která pomáhá systematizovat a třídit informace, zároveň však napomáhá učení a přidávání nových informací do stávajících a existujících struktur. Je to vlastně metoda, která napomáhá obousměrnému procesu – dostávat existující informace a zkušenosti uložené v mozku ven, a naopak „nasávat“ další informace dovnitř – to vše pomocí grafického zpracování.
Myšlenková mapa pracuje s jedním centrálním slovem/pojmem/termínem, který dále rozvíjí a hledá nejrůznější významové a obsahové konotace tohoto slova. Je to tedy jakýsi hrozen informací pojících se k tomuto centrálnímu slovu/termínu.
Moderní využití myšlenkových map je spojováno se jménem britského psychologa Tonyho Buzana a můžeme ho datovat do padesátých let 20. století. Teoretický koncept, který stojí za využitím myšlenkových map, je ten, že lidský mozek nepracuje pouze lineárně nebo horizontálně, ale že podstatně efektivnější je při zpracovávání informací v ploše a vzájemných souvislostech. Myšlenková mapa je vlastně grafická metoda, která tyto procesy usnadňuje. Více zde. Myšlenkové mapy nacházejí nejširší využití v pedagogice a podnikání, potažmo v projektovém řízení a managementu.
Co se konkrétního použití myšlenkových map týče, lze s nimi pracovat tehdy, pokud si jednotlivec potřebuje uspořádat myšlenky, zároveň ho lze ale velmi efektivně využívat i při práci se skupinou, která se zabývá určitým tématem a jejím cílem je prozkoumat jeho různé aspekty a podoby. Postup je v obou případech následující:
– Doprostřed papíru umístíme výrazně napsané centrální slovo/termín.
– Od něj barevně odlišíme několik základních významových větví. Pokud pracuje na myšlenkové mapě celá skupina, tvoří mapu společně. Lze ale např. pracovat tak, že jedna větev bude rozvíjet význam centrálního slova, druhá větev bude rozvíjet různé varianty využití slova a třetí větev bude rozvíjet osobní zkušenosti s tímto termínem. Někdy je však myšlenková mapa tvořena živelně – účastníci hledají různé aspekty či významy klíčového slova a zároveň vztahy mezi jednotlivými významy. Jako příklad můžeme uvést slovo identita, které často v multikulturní výchově používáme:
– Tyto linie dále rozvíjíme.
Myšlenkové mapy lze využít při práci v malých skupinách i pro samostatnou práci, vhodné jsou zejména v projektovém vyučování.
Práce s příběhy
Jako lidé jsme zvyklí vnímat zkušenosti zprostředkované příběhy a transformovat si je do vlastního pohledu na svět. Příběh nám předkládá životní zkušenost, aniž by nás nutil na ni přímo reagovat. Je tudíž možné se na ni dívat, přibližovat se jí a zase vzdalovat, zrcadlit v ní vlastní zkušenosti. Příběh může také asociovat nějaká další vyprávění, dává možnost svobody interpretace a vytváří tak velký prostor pro hledání vztahu k odlišné zkušenosti.
Kromě všech těchto pozitiv se dá s příběhem pracovat pomocí celé řady dílčích metod. Příběh a vyprávění přitom stojí více či méně v centru naší pozornosti a stává se určitým mediátorem životní zkušenosti. V následující části bychom vám rádi přiblížili různé metody, které jsou na příbězích a vyprávění založené.
Pozn. Část tohoto textu je převzata a upravena z Moree & Bittl (2008).
Obsah článku