Už dříve jsme se ze stanoviska MŠMT dozvěděli, že ČDJ lze učit namísto předmětů cizí jazyk nebo druhý cizí jazyk, které je možné výukou ČDJ zcela nahradit. Jde to pouze v případě, že je toto opatření žákovi doporučeno v rámci IVP ve 3. stupni podpůrných opatření školským poradenským zařízením. Současně musí být tento způsob výuky ČDJ zakotven ve školním vzdělávacím programu.
Nebylo nám ale jasné, jestli můžeme v tomto případě žáka hodnotit z ČDJ i na vysvědčení. Zaslali jsme proto na MŠMT další dotaz, na který jsme (v roce 2020) obdrželi kladnou odpověď – ve výše uvedeném případě hodnotíme žáka z ČDJ i na vysvědčení, kde bude čeština jako druhý jazyk uvedena jako předmět.
Také jsme se ptali, jaké má učitel možnosti individualizace vzdělávání a hodnocení v prvním stupni podpůrných opatření – například v případě, že má ve třídě dítě s neznalostí či jen velmi malou znalostí češtiny, kdy to dítě teprve čeká na vyšetření v PPP, a tudíž dosud nemá vlastní IVP, podle kterého by bylo možné individualizaci nastavit. I v tomto případě je odpověď MŠMT vstřícná vůči potřebám dítěte. MŠMT cituje § 14 vyhlášky č. 48/2005 Sb., který stanoví, že hodnocení je pedagogicky zdůvodněné, odborně správné a doložitelné a respektuje individuální vzdělávací potřeby žáků.
Dále MŠMT uvádí: „Škola může upravit rozsah a obsah učiva, neboť výstupy lze naplnit na různě náročném obsahu. Jedná se o určitou dovednost (např. založí jednoduchý pokus, naplánuje a zdůvodní postup, vyhodnotí a vysvětlí výsledky pokusu). Zde se může jednat o různou náročnost, různé učivo a je možné výsledky prezentovat i v mateřském jazyce. Škola musí zohlednit neznalost vyučovacího jazyka (v § 15 odst. 6 výše uvedené vyhlášky je výslovně stanoveno, že při hodnocení žáků cizinců, kteří plní v České republice povinnou školní docházku, se úroveň znalosti českého jazyka považuje za závažnou souvislost, která ovlivňuje jejich výkon). Doporučuje se hodnotit pokrok jednotlivých žáků a používat individualizovaná kritéria pro jejich hodnocení, nesrovnávat jejich výstupy s ostatními žáky v dané třídě. Není vhodné, aby byl žák nucen zvládat veškeré učivo ve stejném rozsahu jako ostatní spolužáci (navíc může výstupy naplnit také v jiném čase než ostatní spolužáci).“
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedostatečná znalost češtiny je důvodem pro stanovení individuálních vzdělávacích cílů, pro úpravy rozsahu a obsahu učiva a pro individuální hodnocení, a to i v případě, kdy žák dosud nemá individuální vzdělávací plán na základě doporučení z PPP, protože se můžeme opřít o § 14 a § 15 vyhlášky č. 48/2005 Sb.