Léo je z Kamerunu. Jeho otec žije v České republice již šest let a dlouho se snažil, aby za ním mohl přijet i zbytek rodiny. Nakonec se to podařilo a Léo společně s matkou a sestrou přijeli v červnu 2010 do Prahy a rodina byla zase kompletní.
Léo chodil v Kamerunu do deváté třídy, ale protože musel zemi opustit dříve, než dostal vysvědčení o ukončení devátého ročníku, neměl vlastně ukončenou povinnou školní docházku. V takovém případě měl na výběr ze dvou možností – přihlásit se od září do kurzu pro získání základního vzdělání nebo se nechat zapsat znovu do deváté třídy základní školy. Protože by mu během školního roku bylo již sedmnáct let, zvolil první variantu, kurz pro získání základního vzdělání s denní formou studia.
Česky se začal učit už o prázdninách, ale i tak pro něj byla čeština největší výzva. Předměty jako angličtina, informatika a matematika mu nedělaly takové problémy, horší to bylo tam, kde bylo potřeba zvládnout velké množství slovní zásoby. Čeština jako vyučovací jazyk je přeci jen o dost složitější než běžná čeština. Po ukončení kurzu ho čekaly zkoušky, po jejichž úspěšném absolvování získá osvědčení o ukončení základního vzdělání a bude se moci hlásit na střední školu. Léo zvládl zkoušky z pěti předmětů, ale z přírodních věd zkoušku neudělal.
Mezitím otec zjišťoval, jaké jsou další možnosti studia. Jelikož zkoušky probíhaly až na konci školního roku, možnosti výběru byly již omezené. Léo se chtěl hlásit na gymnázium, ale volná místa už byla jen na těch soukromých. Nakonec padla volba na gymnázium s rozšířenou výukou sportu, protože Léo je nadšený fotbalista. Ředitel chtěl vědět, jestli má Léo ukončených devět let povinné školní docházky. To souhlasilo, dokonce s kurzem v ČR to bylo deset. Nikdo ale nechtěl vidět vysvědčení. Léa ani rodiče nenapadlo, že by s tím mohl být problém, když už byl přijatý, a poslední dvě zkoušky si neopravil.
Před začátkem pololetí si ale ve škole chtěli udělat kopii vysvědčení a při té příležitosti se přišlo na to, že Léo žádné vysvědčení z kurzu pro získání základního vzdělání nemá. Začalo tedy vyjednávání na gymnáziu i na ZŠ, kde se konají jak kurzy, tak dvakrát ročně zkoušky. Ředitel gymnázia byl nakonec ochoten počkat do konce února, kdy se konaly zkoušky pro zájemce, kteří nechodí na kurz. Léovi nezbývalo moc času. Pokud by vysvědčení do té doby nepřinesl, hrozilo by mu vyloučení z gymnázia. Ke svému štěstí udělal obě zkoušky hned napoprvé. To, že byl ve škole denně, mu ohromně prospělo.
V tomto případě byla chyba jak na straně gymnázia, že se na vysvědčení neptali ještě před přijetím Léa ke studiu, tak na jeho straně, že se o chybějících dvou zkouškách nezmínil. Díky vstřícnosti ředitele na gymnáziu zůstal a ve studiu byl úspěšný.