Role asistentů pedagoga při hodnocení

Hodnocení je proces stálého pozorování a posuzování dítěte, má v praxi nejrůznější formy a je v průběhu dne neustále přítomno.

Zákon č. 561/2004 Sb. § 51 nám udává, jak se má hodnotit v ZŠ na vysvědčení (klasifikace/známky, slovní hodnocení nebo kombinace obojího). Způsob průběžného hodnocení nestanovuje, to si určí každá škola sama.

Zodpovědnost za hodnocení má vždy pedagog, ale aktérů, kteří se podílejí na hodnocení je celá řada: rodiče, školní psychologové, speciální pedagogové, ředitelé školy, inspektoři a v neposlední řadě (dvojjazyční) asistenti pedagoga.
Asistent pedagoga zná třídu, zná všechny děti, je s nimi třeba i ve volném čase (přestávky, volné hry, apod). Vidí, jak děti spolupracují, jak se chovají a podle toho může dávat zpětnou vazbu pedagogovi.

Při hodnocení žáků s OMJ musíme přihlédnout k neznalosti jazyka a hodnotíme žáky individuálně, za osobní pokrok. To nám stanovuje vyhláška č. 48/2005 Sb. §15 odst. 2 a 4: “Klasifikace zahrnuje ohodnocení přístupu žáka ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon.”

Ideální je, když máme pro dítě nastavený PLPP (nebo IVP plán), kde si stanovíme jasné cíle: co chceme dítě naučit, co musí zvládnout a podle toho se pak snáze hodnotí, zda stanovené cíle dosáhl (splnil), či nikoliv.
Hodnocení je nástroj, jak dítě motivovat, jak mu podat zpětnou vazbu. Chceme ho dotáhnout k jeho osobnímu maximu a to má každý jinak.

Nehodnocení

Existuje možnost žáka nehodnotit v prvním pololetí. Na konci školního roku musí být žák ohodnocen, pokud chceme, aby postoupil do dalšího ročníku. Je otázkou, jak to může působit na žáky. Nehodnocení může být demotivační, pro dítě je velmi podstatné vidět svůj pokrok a proto dále doporučujeme různé formy hodnocení.

Typů, forem a metod hodnocení je spoustu. Kdy a které z nich ve výuce použít a proč? Hrozí nebezpečí, že v jejich množství ztratíme přehled. Žádná podoba hodnocení není špatná nebo dobrá sama o sobě, vždy záleží na způsobu a souvislostech využití. Každé z těch hodnocení má svůj smysl a vyžaduje zvláštní způsob práce a pozornost. Učitelé v praxi uplatňují všechny typy, některé častěji, jiné méně.

Formy hodnocení

Volba formy hodnocení by měla být vždy v souladu s koncepcí školy a uvedená ve Školním vzdělávacím programu. V praxi se používá kombinace různých způsobů hodnocení, uvádíme některá z nich:

1. Známky/klasifikace – Známkuje se čísly od 1 do 5 (nejhorší).
2. Sebehodnocení – Díky tomu si dítě uvědomuje proces svého učení a výsledky, kterých dosáhl, je to důležité i pro zpětnou vazbu pro pedagogy, jaké má dítě sebevědomí, jak si věří. (Dvojjazyční) asistenti mohou pomoci s překladem, protože děti s OMJ nemusí rozumět dotazníku. Pokud dítě neumí číst a psát, nemusí být v dotazníku slova, ale smajlíci, obrázky, hvězdičky apod.
3. Slovní hodnocení – Jde o konkrétní vyjádření o dosaženém cíli dítěte, může být buď verbální (ano, ne, dobře, špatně, ok, Dnes ses moc snažil, apod.), nebo slovní hodnocení psané.
4. Mimika, gesta, apod. – Úsměv, přikývnutí, zavrtění hlavou, zamračení se, přísný pohled, palec nahoru apod.
5. Grafické, bodové, procentuální
6. Mapy učebního pokroku – Zachycují sled kroků, kterými žák při učení daného předmětu prochází. Na mapě žák tedy vidí, co už vše zvládl a v čem se ještě potřebuje zlepšit, aby se dostal na další úroveň. Je to více motivující, než aby žák dostal pětku. Mapy mohou vytvářet (dvojjazyční) asistenti pedagoga – třeba podle toho, co žáka baví (Minecraft, zvířata, vesmír, apod.)
7. Portfoliové hodnocení – Vkládají se tam všechny pracovní listy, úkoly, mapy učebního pokroku, testy, ale třeba i kresby – a dítě vidí, co už vše má za sebou, jaké dělá pokroky.
8. Program Začít spolu – Není to konkrétní hodnocení, ale je to program, který pracuje hodně s individualitou každého dítěte. Každý den mají děti v MŠ nebo ZŠ rozdělený na čtyři části. Ráno začínají ranním kruhem, kde si všichni řeknou, co je čeká a co by se chtěli za ten den naučit, druhá a třetí část je zaměřená na práci a věnování se různým aktivitám a poslední čtvrtá část se odehrává opět v kruhu, kde hodnotí svou práci: co je bavilo, co se jim povedlo, co se naučili a co by se ještě chtěli naučit. Kombinují se tam různé formy hodnocení, ale největší důraz je kladen na sebehodnocení a portfolia. Zajímavá je práce s chybou – chyba neznamená selhání, ale prostředek k učení.
9. Formativní hodnocení – Jde o ucelený koncept pedagogické práce a zahrnuje průběžné hodnocení, které hodnotí proces učení, povzbuzuje děti ke sledování vlastního pokroku, motivuje je k učení, vede děti k převzetí odpovědnosti za učení, apod. Formativním hodnocením zjišťujeme, jakou děti potřebují podporu, aby dosáhli stanovených cílů (dobře poskytnutá zpětná vazba sdělí dítěti, kde udělal chybu, v čem by se mohl zlepšit, nebo jaký je výhled do budoucnosti – např. “Co by ti pomohlo, aby se chyba neopakovala? Jaké další informace bys potřeboval k vyřešení úlohy? Bavila tě ta práce?”)
10. Learning stories – Metoda Learning Stories využívá formativní hodnocení a zohledňuje individuální rozdíly mezi dětmi, zaměřuje se na kompetence konkrétního dítěte, dispozice k učení a jejich rozvoj. Spočívá v pozorování dítěte při činnosti, jejím podrobném popisu a rozboru v týmu pedagogů. Výstup hodnocení má formu příběhu o učení dítěte, např. v podobě dopisu pro dítě doplněném o fotografie.

Výhody a nevýhody hodnocení pro vícejazyčné žáky