Trauma respektující přístup v pedagogické práci

Pokud pracujete s kolektivy dětí a dospívajících, je velmi pravděpodobné, že se v nich vyskytují i jedinci, kteří za sebou mají (nebo aktuálně prožívají) nějakou náročnou životní zkušenost. Ta může přerůst i v trauma. „Trauma představuje reakci na náročnou situaci, která překračuje naše možnosti zvládnout situaci běžnými postupy. Jedná se obvykle o situaci, ve které člověk pociťuje ohrožení života nebo fyzického zdraví. Může se ale také jednat o mimořádné situace, které zasahují do našeho prožívání či lidské důstojnosti”. (zdroj: jaknatrauma.eu)

Do jaké míry se trauma skutečně rozvine, závisí na mnoha okolnostech. Jednou z těch důležitých, na které máte ve své pozici vliv, je přístup pečující osoby a vytvoření dostatečného množství času a bezpečného prostoru, aby se dítě/dospívající s traumatem mohli začít vyrovnávat. Podstatou traumatu je obecně především osamělost. Už tím, že věnujete traumatizované osobě svoji pozornost a projevíte o ni zájem, podnikáte základní kroky na cestě k jejímu uzdravení.

Nemusíte být proškoleným odborníkem – terapeutem, psychologem apod. Stačí, když budete při své práci uplatňovat několik zásad trauma respektujícího přístupu. Mnohé z nich možná již teď intuitivně děláte, podobně jako paní učitelka z našeho úvodního příběhu, která projevy Tengeho chování nechápala jako vzdor či schválnost, ale tušila za nimi spíš žákovy nenaplněné potřeby.

Zásady trauma  respektujícího přístupu

Právě úhel pohledu, ze kterého se na řešenou situaci díváme, hraje zásadní roli. Pravděpodobně se nám nestane, že bychom při pedagogické práci narazili na skupinu, v níž bychom si bezvýhradně rozuměli se všemi jejími členy. Tak jako v jakékoliv práci s lidmi i tady platí, že vztahy, které si s konkrétním dítětem/dospívajícím utváříme, ovlivňují to, jakým způsobem spolu navzájem jednáme. A naopak určitý typ chování může relativně rychle vést k vytvoření škatulek, do kterých se vzájemně zařazujeme. 

Dotýkáme se tedy problematiky předsudků. Jejich vzniku se nemůžeme vyhnout. Každý z nás si předsudky nevědomky vytváří, jejich existenci bychom si tedy neměli vyčítat. Rozhodující je, do jaké míry se jimi necháme ovlivňovat ve svém jednání. Odborníci v tomto ohledu radí využít techniky 3Z.

Technika 3Z

• Zvědom si zažité vzorce chování: Jak o situaci uvažuji? Jak to může ovlivnit moji reakci?

• Zastav se: Jak se v tom cítím? A proč? Co bych mohl změnit, aby moje reakce vedla k lepšímu řešení situace?

• Změň pohled na situaci: promyšlení těchto otázek nás vede k cílené změně způsobu uvažování i naší následné reakce.

Tato technika tedy pomáhá odstínit to, co do vnímání situace vnášejí naše prvotní emoce a instinkty, naučené a zažité vzorce chování. Díky ní jsme schopni reagovat racionálně a více objektivně. Snáze tak můžeme uplatnit techniku následující.

Technika 4P 

• Přijmi existenci traumatu: Zde můžeme v podstatě plynule navázat na předchozí myšlenkové postupy. Oprostili jsme se od předsudků a zabýváme se tím, co skutečně vidíme a co můžeme opravdu zjistit – V jakých životních podmínkách dítě vyrůstá? Je z úplné rodiny? Jaké jsou v této rodině vztahy? Jde o dítě s migrační zkušeností? Odpovědi na tyto otázky nás vedou k tomu, že za neobvyklými projevy chování dítěte může být něco víc než například „jen“ vzdor a vymezování se vůči autoritě. Připouštíme, že dítě může být traumatizované.
  

• Pozoruj projevy traumatu: existuje celá řada projevů, které signalizují traumatizaci. Některé konkrétní zmiňujeme níže v tomto článku. Stručně je můžeme charakterizovat podle roviny, ve které se projevují, jako fyzické, kognitivní, emocionální a vztahové.

• Postupuj podle principů trauma respektujícího přístupu: i zde máme poměrně pestrou škálu možností od proměny vlastní reakce v aktuální situaci či drobných úprav ve výuce, přes konzultaci s kolegy, zapojení pracovníků ŠPP i komunikaci s rodinou až po oslovení externích odborníků. Společným jmenovatelem těchto možností je vytvoření prostoru, ve kterém se dítě může cítit bezpečně, a poskytnutí takové péče, která mu pomůže, aby se s traumatickými zkušenostmi začalo vyrovnávat.

• Předcházej retraumatizaci: vyrovnávání se s traumatem je dlouhodobý proces vyžadující kontinuální podporu ze strany okolí. I po odeznění krizového momentu tedy v komunikaci s tím, kdo trauma prožívá, postupujeme maximálně empaticky. Svými kroky potvrzujeme, že nám jde o bezpečné prostředí a důvěryhodné vztahy. Předcházet retraumatizaci také znamená myslet i na ostatní členy kolektivu, kteří byli traumatickou zkušeností jednotlivce nějak ovlivněni (byli jejími svědky, pomáhali překonat krizový stav, v případě veřejně známých událostí znají kontext z médií apod.). U nich může v důsledku toho dojít k takzvané sekundární traumatizaci. Sekundární traumatizace se potenciálně týká všech, kteří jsou do pomoci traumatizované osobě nějak zapojeni, učitele nevyjímaje. Musíme být tedy obezřetní i ke svým vlastním emocím a potřebám. (Několik tipů najdete v jednom z doplňujících článků)
  

Navzdory našemu veškerému úsilí předcházet retraumatizaci může dojít k situaci, kdy si tento stav traumatizovaná osoba sama cíleně znovu navodí. Může to být snaha, jak se s traumatickým zážitkem vyrovnat a vrátit se zpět do přítomného života. V podobném duchu o této specifické reakci na trauma hovoří psycholožka Klára Kujanová, která předtím shrnuje důležité principy trauma respektujícího přístupu.

Pro nás v pozici pečujících osob však platí, že takové situace uměle nevyvoláváme a snažíme se k jejich vzniku nepřispívat. Když ale nastanou, jsme na to připraveni, situaci spíše pozorujeme a nejsme na to sami (tedy nasměrujeme na školního psychologa či proškolené odborníky).

Typické projevy traumatu spojeného s migrací, válkou či vysídlením

Dlouhodobý nebo trvalý přesun do jiné země je sám o sobě zátěžovou situací pro každého člověka. Míra zátěže se pak odvíjí od dalších okolností, které migraci doprovázejí. Například přesun za prací s možností vrátit se zpět do naší původní země budeme prožívat jinak než nucené vysídlení kvůli válce, náboženskému nebo politickému útlaku. Z pohledu dítěte však tyto okolnosti v naprosté většině případů převyšuje jeden základní fakt: Odchod ze země, ve které dosud vyrůstalo, ve které má příbuzné a kamarády, se neodehrává na základě jeho vlastního rozhodnutí, ale z rozhodnutí dospělých. Migrace dítěte je bez ohledu na okolnosti téměř vždy nedobrovolná.

Ve školách se proto u dětí s migrační zkušeností velmi snadno můžeme setkat s pocitem vykořenění i s projevy traumatu. Následující dělení naznačuje některé z těchto projevů, s nimiž se na jednotlivých stupních vzdělávání můžeme nejčastěji setkat. Jejich výčet však není úplný a dělení je spíše orientační. Zvláště některé projevy mohou člověka provázet ve všech fázích jeho psychického vývoje.

Období mateřské školy

Typický je například neustálý a neutišitelný pláč, problémy s příjmem potravy i trávením a z toho plynoucí nízká hmotnost, poruchy spánku, úzkostné stavy, opoždění motorického či řečového vývoje. Předškoláci se v projevech chování vrací do nižšího věku (regrese), obtížně navazují vztahy s vrstevníky (uzavřenost–agresivita) nebo se nezdravě upínají na konkrétní osobu.

Období mladšího školního věku

Děti se často vyhýbají připomínkám traumatických událostí nebo na ně neadekvátně reagují. K problémům s mezilidskými vztahy, s regulací emocí se nyní kvůli vyšším kognitivním nárokům přidávají i problémy s učením (narušení pozornosti a paměti).

Období staršího školního věku a dospívání

Posílené jsou intenzivní emoce, z nichž častěji plynou konflikty také s ostatními členy rodiny, objevuje se rizikové chování, záškoláctví, demotivace, extrémní sebekritika, depresivní stavy a snaha o izolaci od ostatních. U válečných traumat se objevuje také vina přeživších.

Výše uvedené projevy chování nelze automaticky spojovat s traumatizací. Můžeme je ale vnímat jako důležité signály, především v případě, že se tyto projevy od běžného chování dítěte odchylují. U nově příchozích dětí je proto ideální, pokud se už při přijímání do školy ptáme rodičů na to, jakou má dítě povahu a jak se chová v běžných situacích nebo jak běžně projevuje silnější emoce (např. radost, strach či vztek). Získáme-li o dítěti v tomto směru co nejvíce informací, podaří se nám lépe posoudit konkrétní situaci a snáze pak zvolíme ten nejvhodnější přístup.

Kdy se projeví posttraumatická reakce?

Obecně lze říci, že spouštěčem posttraumatické stresové reakce může být zdánlivá maličkost – nějaký zvuk, vůně, tvář s podobnými rysy, ale i volný tok myšlenek ve slohové práci nebo obsah volné kresby).

Vzhledem k současné bezpečnostní situaci ve světě přibývá i mezi vícejazyčnými dětmi a dospívajícími těch, kteří jsou zasaženi válečným traumatem. To je charakterizováno tím, že se zpravidla skládá z více různých zátěžových situací – od absence kontroly nad plánováním vlastního života, přes každodenní obavu ze smrti či ze ztráty svých blízkých až po opuštění země a zpřetrhání vazeb se svojí kulturou. Určitá míra zátěže přetrvává i když se člověk dostane z bezprostředního nebezpečí (např. strach o další členy rodiny, kteří ve válečné zóně zůstali). 

Pokud dítě v rámci nějaké životní události prožívá více traumatizujících zkušeností, může na na ně reagovat buď okamžitě, nebo se zpožděním. 

Při okamžité reakci vidíme hned, že se něco děje. Může se stát, že se dítě s prožitím zátěžové situace vyrovná a projevy traumatu po nějaké době odezní. Pokud však přetrvávají, víme (jeho rodina ví), kvůli čemu potřebuje naši pomoc, či pomoc odborníků. 

V případě odložené reakce se zdá, že se dítě s mimořádnou zátěží vyrovnalo. Zapojuje se do aktivit a učení, komunikuje bez obtíží, dále se rozvíjí a dospívá, jako by se nic nestalo. Skutečně je možné, že se mu podaří překonat trauma i vnitřně a po zbytek života nebude potřebovat žádnou pomoc. Takové situaci říkáme posttraumatický růst. Velmi pravděpodobně se však může stát, že se projevy traumatu objeví až po nějaké době, po kterou dítě funguje zdánlivě „normálně“. Tato situace je pro rodiče i další pečující osoby nejkomplikovanější, protože na první pohled nemusí být zřejmé, z čeho pramení změny v chování dítěte a v čem potřebuje podporu a pomoc.

Další zdroje k problematice traumatu

V našem článku jsme se na trauma zaměřovali především z pohledu rodin s migrační zkušeností. Lidé mají k migraci mnoho různých důvodů. Tím, který v současnosti nejvíce pociťuje české školství, je útěk před válkou. V reakci na velký přísun ukrajinských uprchlíků do ČR vydal Národní pedagogický institut metodickou příručku Stresové situace u dětí v době válečné krize, obsahující základní informace pro všechny dospělé, tipy jak děti co nejvíce podpořit a také kontakty na odbornou pomoc, která je u nás k dispozici. 

Migrace či válka je však jen částí celého balíku příčin, jež mohou za rozvinutím traumatu stát a s nimiž se můžeme při práci s dětmi a dospívajícími setkat. Jak dokládá dřívější výzkum Center pro kontrolu a prevenci nemocí, velké procento dětských traumat má kořeny v rodině dítěte.

Ucelený a zároveň čtivý vhled do problematiky traumatu a jeho lékařského zkoumání přináší renomovaný nizozemsko-americký psychiatr Bessel van der Kolk v knize Tělo sčítá rány.

Dále doporučujeme dva online zdroje, bez nichž by nevznikl ani tento článek:

• Kurz společnosti Society for all, který zdarma nabízí nejen souhrnné informace o traumatu, ale i příležitost vyzkoušet si techniky trauma respektujícího přístupu na konkrétních příkladech.
• Volně dostupná je také série informačních videí Národního institutu pro děti a rodinu nazvaná Jak na trauma. Přináší odpovědi na to, jak trauma rozpoznat, jak na něj reagovat a jak s ním dále pracovat.