I. stupeň (Prv, Př, Vla)

Munkhtuya Soomtseren přijela s rodiči do České republiky z rodného Mongolska před 10 lety, bylo jí tehdy 11 let. Její rodiče tu dostali práci v továrně jako dělníci, přestože doma oba vystudovali vysokou školu. Do ČR přijeli hlavně kvůli svým dětem, chtěli pro ně lepší budoucnost a větší možnosti uplatnění. V té době bylo v ČR málo Mongolů, školy byly zvyklé spíše na Vietnamce, kteří zde měli vytvořenou již určitou sociální strukturu.

Spolu se svými bratry začala okamžitě navštěvovat českou školu, přestože neuměla vůbec česky. První rok byl pro ni nejhorší. Nikomu nerozuměla a nikdo nerozuměl jí. Připadala si jako uzavřená v bublině, do které za ní nikdo nemohl proniknout. Jakmile se někdo začal ve třídě, na chodbě nebo kdekoliv jinde smát, měla pocit, že se určitě směje jí. Často kvůli tomu všemu tajně ve škole plakala.

Jednou se jí děti skutečně smály, že nerozumí, vypadá jinak a ať se vrátí, odkud přišla. V té chvíli se jí zastala jedna spolužačka ze třídy, Lenka. Munkhtuya sice nerozuměla všemu, co na ně Lenka křičela, ale měla poprvé za celou dobu pocit, že existuje někdo, kdo jí je ochoten pomoct a kdo se jí zastal. Někdo, na koho se může obrátit. Ten pocit už dlouho nezažila.

Od té doby chodily ve škole všude spolu, Lenka jí pomáhala s učením, hlavně s češtinou, protože vše ostatní Munkhtuya zvládala docela dobře, nejlépe matematiku. V té byla dokonce nejlepší ze třídy. Chodily spolu ven a staly se z nich nejlepší kamarádky.

Munkhtuya na ten okamžik, kdy se jí Lenka zastala, nikdy nezapomněla a považuje ho doteď za zlomový okamžik, kdy se jí poprvé otevřely možnosti navázat se spolužáky nějaké vztahy a hlavně, kdy se začala cítit jako někdo, kdo sem alespoň trochu patří. Kromě porozumění bylo pro Munkhtuyu nejdůležitější, mít se na koho obrátit. Pevný bod v neznámém světě, který ji přijímal příliš pomalu pro její odlišnost.

Dnes už Munkhtuya studuje vysokou školu a na své zážitky ze základní školy vzpomíná s úsměvem. Ale i tento úsměv prozrazuje, že cesta k dnešní spokojenosti nebyla vždy příjemná. Proto Munkhtuya dobrovolně pomáhá mongolským dětem s češtinou, ostatním učivem, ale i s komunikací mezi školou a rodiči, protože ví, že kromě doučování je také velice důležité zprostředkování kontaktů s pro cizince často neznámým světem českého školství.

Kdyby mohla, ráda by něco českým učitelům vzkázala: "Mongolské děti nejsou zlé, často potřebují jen pomoci s češtinou, protože ta je pro ně hrozně těžká. Je úplně jiná než mongolština, spoustu hlásek neumíme zpočátku rozlišit. A taky potřebují mít pocit, že sem patří, potřebují kamarády, protože jinak jsou hrozně osamělé. A pak jim to ve škole nejde nebo zlobí. Ale ve skutečnosti tím volají o pomoc..."