Když se děti stydí za svůj mateřský jazyk

Úryvek z knihy Jeden rok v nové zemi, psaný formou deníku a zobrazující jazykově generační konflikt mezi rodiči a dětmi:

Střet dvou generací

Alexej: "Na začátku jsme si řekli, že do deníku budeme všichni psát, co nás trápí nebo z čeho se naopak radujeme. Já mám taky jedno trápení. Ale vlastně ani nevím, jestli ho sem můžu napsat. Když si to přečtou naši, budou naštvaný. Možná že i jednu schytám. Ale podle mě nejsem jediný dítě cizinců, který trápí chování rodičů na veřejnosti. Kromě toho, že chtěj všude mluvit ukrajinsky, tak se i chovaj, jako by byli z jiné planety. Nerozumí ani těm nejzákladnějším věcem. Tak se za ně někdy stydím. Ani máma ani táta se do dneška nenaučili pořádně česky. My jsme to se ségrou museli zvládnout během půl roku. Jak jinak bych se mohl ve škole učit ve všech předmětech, kdybych nerozuměl tomu základnímu? A hlavně mi přijde, že se vymlouvaj. Důvodů proč se neučit česky je hodně. Málo času, málo peněz, špatná paměť. Navíc mě nutí mluvit s nimi ukrajinsky. Ale mně už se nechce mluvit jinak než všichni ostatní. To jsem zvědavej, co mi řeknou, až si to přečtou."

Jeho rodiče: „Sergeji, četl jsi, co sem dnes napsal Alexej?...Však nás taky trápí, že si s našimi dětmi čím dál tím hůř rozumíme. Nechci děti nutit mluvit ukrajinsky. Zároveň ale chci, aby nezapomněly svůj rodný jazyk. Ukrajinština je jazyk, ve kterém jim dokážu poradit, když ode mě budou něco potřebovat. Snažím se jim to vysvětlovat. My dva už se nikdy nenaučíme česky tak jako oni, i když se budeme moc snažit. Jazyk, ve kterém si s nimi nejlíp porozumíme, bude vždycky ukrajinština. Věřím, že to překonáme a oni pochopí, proč nechceme, aby zapomněly svou řeč. Navíc, když si chtějí povídat s babičkou, jinak než ukrajinsky to nepůjde. Taky se může stát, že odsud budeme muset odejít a vrátit se domů. Co by pak dělaly, kdyby neznaly svůj jazyk? Nikde nemáme jistotu, že si nebudeme muset za měsíc sbalit kufry a odjet."

"To je všechno moje vina. Alexej má zčásti pravdu. Když mám chvíli volno, jsem raději doma a odpočívám. Jsem i líný začít chodit na kurzy češtiny. Dokonce si ani žádné nehledám. Už na tom ale začnu pracovat a hned se půjdu na nějaké kurzy podívat. Třeba najdu něco, kam se dá chodit, jen když člověk zrovna může. Nebo jsou třeba nějaké kurzy v neděli."

Jedna naše kamarádka je migrantka. Požádali jsme ji, aby se s vámi podělila o svou zkušenost s tím, jak se integruje ona sama a jak se integrují její děti:

Děti, rodiče a český jazyk

Skoro všichni cizinci s dětmi, kteří se rozhodli žit v České republice, se přibližně po roce setkávají s konkrétním problémem. Děti přestávají mluvit rodným jazykem, a to dokonce i doma. Já si po několika konfliktech se svými dětmi kladu otázku: „Je to vůbec problém? A pro koho?“ Pro nás rodiče určitě ano. Většině cizinců trvá několik let, než se naučí český jazyk. Kromě toho je pro ně přirozené mluvit rodným jazykem, hlavně s rodinou a přáteli. Děti, které chodí do školky a do školy, se bez přízvuku naučí mluvit asi za půl roku. Je to pro ně problém? Určitě ne. Naopak. Je to důkaz, že se dokázaly úplně přizpůsobit novému prostředí. Stálo je to moc práce, proto hrdě o sobě říkají, že se staly Čechy. Rodiče jsou z toho nejdřív v šoku a pak se zlobí.

A výsledek? Konflikty, hádky, protesty.

Co dělat v takové situaci?

Zkuste se na věc podívat očima dítěte. Konečně my, rodiče, jsme dosáhli toho, co jsme chtěli. Naše dítě začalo dobře mluvit česky. To znamená, že se může dobře učit ve škole. Chápe, co se ve škole probírá. A má šanci pokračovat ve studiu na jakékoli škole v České republice.

Musíte dítě chválit, že se za tak krátkou dobu naučilo česky. To, že se považuje za Čecha/Češku, zkuste dočasně ignorovat, i když vás to jistě bolí.

Další etapa je už složitější. Nastává moment, kdy dítě s rodiči mluví jenom česky a odmítá mluvit rodným jazykem. Bohužel to mnozí považují za tvrdohlavost a zlobí se. Rodičovskou autoritou nebo výhružkami nutí dítě mluvit rodným jazykem. Mnohdy to ale vede k tomu, že se dítě uzavře do sebe a svůj rodný jazyk bude nenávidět. To je samozřejmě ta nejhorší varianta. Ve většině případů rodiče tento boj prohrají. Ale váš syn nebo dcera nemluví česky jenom proto, aby vás naštvali. Je pro ně prostě těžké přepnout na jiný jazyk. Pochopte, vaše děti jsou skoro celý den v prostředí, kde se mluví jenom česky. A zvyknout si přepínat vyžaduje nějaký čas.

Snažte se najít způsob, jak přivést děti k rodnému jazyku. Dívejte se spolu na zajímavé pohádky a filmy a komentujte je. „Podstrkávejte“ jim populární knížky a hry. Chvalte je, když samy začnou v rodném jazyce komunikovat.

Zdroj: A.Krchová: Jeden rok v nové zemi; Evropská kontaktní skupina v České republice, 2010, přístupné na https://cms2.nux.cz/ekscr.cz/content/files/publikace/Jeden_rok_v_nove_zemi.pdf.